close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pokání

18. července 2008 v 18:32 |  Filmy co stojí za to...

Pokání

Jedna nevinná dětská lež a svět se pro několik životů rázem obrátil úplně naruby. Joe Wright Pýchou a předsudkem navnadil a překvapil, Pokáním už ale vstupuje mezi největší mistry svého řemesla.
Začátek letošního roku znamená pro filmové fanoušky nekončící žně a přívaly jednoho skvělého zážitku za druhým. Nacházíme se teprve na konci ledna a už nyní je jasné, že se rok 2008 zařadí mezi nejnabitější filmové letopočty vůbec. Pokud se navíc podíváme trošku dopředu, pak je evidentní, že nás v následujících několika měsících prakticky každý týden čeká nějaký zásadnější počin. Mezi nimi asi však tak jako tak bude na konci roku čnít nový snímek britského kouzelníka Joea Wrighta, jehož Pokání právě přichází s menším zpožděním i do našich kin, kam už si sebou na cestu přibalilo Zlatý glóbus za nejlepší film a také krásných sedm nominací na Oscara, o jejichž osudu se ale dozvíme teprve až za necelý měsíc. Nepředbíhejme tedy a pojďme se věnovat snímku, o kterém se bez přehánění asi budou brzy učit studenti filmových škol, protože se jedná o ukázku dokonalého řemesla, u něhož je hledání nějakých chyb asi podobně marné, jako snaha ústředního páru o pokračování svého načatého vášnivého vztahu, který byl utnut hned na začátku.
Přitom stačilo málo. Shoda několika hloupých okolností a žárlivost mladší sestry polovičky onoho fatálního vztahu zapříčinily zatčení milého, které vyvrcholilo příchodem druhé světové války a odchodem na frontu výměnou za zkrácení trestu. Výsledek? Tři tragicky zničené osudy. Nadějný Robbie (James McAvoy) přišel o šanci vystudovat vysněnou medicínu, jeho pověst byla navždy pošpiněna a navíc byl skoro nenávratně oddělen od své vyvolené Cecílie (Keira Knightley). Ta se pro změnu zřekla své rodiny, spálila za sebou mosty a začala pracovat jako sestřička ve válkou ochromeném Londýně. Vrcholu tohoto trojúhelníku a původkyni všech trablů, malé Brioně (nejprve Saoirse Ronan, později Romola Garai) pak začínají s přibývajícím věkem a rozumem docházet následky její lži, a tak se ke slovu dostává nekonečné zpytování svědomí, vrcholící očistným užíráním se, jehož cíl a konec cesty se nachází právě v onom vrcholném pokání.
Stejnojmenný snímek provází famózní pověst zásadní události, s čímž se dá jedině souhlasit. Nebo ještě lépe dodat, že to vše, co o něm uslyšíte, ještě zdaleka není tak silné a intenzivní, jako samotný zážitek z návštěvy kina. Uvidíte, jak se po promítání vaši spolunávštěvníci mžikem rozprchnou do všech stran, protože toto je přesně ten druh filmového zážitku, po kterém je možná vůbec nejlepší se někam na několik hodin zavřít a začít vstřebávat pocity filmem málokdy poskytované. Ona více než dvouhodinová dávka celuloidového dokonala o to víc vynikne při uvědomění si, jak brilantně fungují všechny jednotlivé součástky, mezi nimiž byste asi nějakou vadnou hledali jen stěží. Scénář, vycházející z novely Iana McEwana, snese ta naprosto nejpřísnější měřítka, a to jak z hlediska dějové působivosti, tak i ze strany propracovanosti a vypiplanosti do posledního detailu. Při zpětném ohledání je vše přesně tam, kde asi mělo být, což obzvlášť potěší vzhledem k nechronologickému vyprávění oněch nešťastných událostí. U nich navíc dostanete možnost užít si mnoho zásadních situací z více úhlů pohledu, z nichž ne všechny na první pohled vypadají tak, jak se nakonec vysvětlí.
Tatáž, na absolutní maximum přísnosti nastavená měřítka kvality, splňuje i herecké obsazení. V něm kromě všech těch parádně trefených vedlejších představitelů samozřejmě na samém vrcholu ční čtveřice McAvoy-Knightley-Ronan\Garai, jejichž postavy byly svými protagonisty obdařeny takovou hloubkou a životností, až z toho jednoho zamrazí. Zde bych si ještě dovolil maličko zdůraznit Keiru Knightley, s níž jsem dosud nevím proč měl jakýsi záhadný problém, kdy jsem veškeré haló okolo její osoby chápal snad jedině z hlediska vzhledového, jenomže zde mi teprve docvaklo. To, v čem tkví ta její výjimečnost. Ona totiž do naší doby zřejmě přicestovala ze slavného období předválečného Hollywoodu, jehož nejlegendárnější hvězdy právě v Pokání připomíná každým gestem, pohledem, mluvou, pohybem těla. Čili prostě a jednoduše vším a já smekám až k zemi.
Chválíme, vynášíme do nebes a pokračujeme dále. Máme za sebou perfektně odvedenou práci dějovou a hereckou a už jenom za to bych tak jako tak neváhal s plným hodnocením, ale ono se dařilo i v ostatních aspektech. Naléhavou atmosféru, která vás nepřipraveného na něco tak silného sezobne coby dup, podporuje i tvůrce zřejmě nejlepšího orchestrálního soundtracku loňského roku Dario Marianelli. Jeho hudba (nelze nedodat pochvalu za originální užití zvuku psacího stroje) je jedním ze stěžejních tvořičů atmosféry a důležitým měničem nálad přesně kopírujícím a doplňujícím dění na plátně. Jenomže toto všechno je stále ještě pořád úplné nic oproti pánovi, který na všechny tyto základy postavil luxusní pětipatrovou vilu, do jejíhož betonu při stavbě zřejmě přidával pozlacený cement.
Joe Wright si hned svým druhým celovečerním filmem vystavěl ohromný pomník, ke kterému se brzy asi budou chodit klanět i podstatně slavnější jména, ke kterým on sám mohl doposud tak akorát maximálně vzhlížet. Forma je totiž až nepochopitelně dokonalá. Jedna zvuková či obrazová vychytávka střídá druhou. Zkušený severoirský rodák Seamus McGarvey vykouzluje za kamerou jednou úchvatnou kompozici za druhou. Kolikrát je vám až líto, že ten či onen záběr zmizí, neboť byste ho nejraději dopodrobna zkoumali hodiny a hodiny. No a bonusem dostanete onu už notně provařenou steadycamovou exhibici v Dunkerque, ze které zřejmě Brianu de Palmovi spadla brada až ke kolenům a Alfonso Cuárón po ní pro změnu pochopil, že jeho Potomci lidí dostali, bez ohledu na naprostou žánrovou odlišnost, naprosto zdatného a vyrovnaného soupeře.
Inu, takhle bych mohl pokračovat ještě na dalších deseti stránkách a pořád by bylo co rozebírat a chválit, až bych se třeba nakonec přece jenom propracoval k nějakému záporu. To bych však nejdříve musel hodně výkonným bagrem odhrnout nekonečné tuny filmové krásy, které se zatím jaksi nedokážu nabažit a nevěřím, že by druhá návštěva kina na tomto pocitu mohla něco změnit. Vezměte tedy kina útokem a užijte si jeden z nejzásadnějších snímků tohoto desetiletí.
Hodnocení: 5 *
ZDROJ:http://filmpub.centrum.cz/kino
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama