Sled myšlenek na text písně Daniela Landy...Pozor, psáno v ich formě!
Je to jak nic, to totiž neváží víc
Je to něco jak dech, jak přání na křídlech.
Je to nemožnej cíl, kterej si vymyslil…
Jmenuji se Cho Chang. Jsem čarodějka, respektivě jsem byla. Po velké válce proti Vy-víte-komu jsem začala žít v milovském světě. Tenkrát jsem zažila tolik hrůzy a strachu, že se na to snažím zapomenout. V tomhle světě, jak jsem si myslela, by to mělo být lehčí. Není… ale o zapomínání řeč nebude. Musela bych si vše znovu prožít a to bolí.
Nic není dost velkej cíl,
Aby ses nepokusil…
První, co jsem po nastěhování se do jedné čtvrti udělala, bylo schování hůlky hluboko do skříně. Její zničení nepřipadalo v úvahu, bylo by to jako lámat kus sebe samé. Dokážete si představit, jaké to bylo bez kouzel??? Zkusím vám to jen lehce přiblížit:spálené jídlo v hrnci, popíchané ruce od jehly (to když jsem se snažila zašít ponožku) a věci rozbité na kousky ležely nenávratně v odpadkovém koši.
Touha je žít, zůstat a neodejít,
Touha je padnout a vstát a rány nevnímat…
Hrozné bylo to chození pěšky a milovská móda. Ne, že by se mi nelíbila, ale po ránu jsem automaticky oblékala hábit a šátrala po kouzelném kousku dřeva. Marně. To je přeci ve skříni. Velkým problémem se zdály být sovy. Odběr Denního Věštce jsem nebyla schopná zrušit. Přeci jen je dobré být v obraze. Ale nyní mi noviny chodí-po domluvě-do schránky. To je ta divná kovová věc u vchodu. Jsem skoro mudla.
Touha je zázrak, kámo, zázrak!
Takže přej si, co chceš…
Ale víte, po čem teď toužím nejvíc? Koupit si Bertíkovy fazolky 1000krát jinak. Vidět Hermionu s Ginny a hlavně obejmout Harryho. Snažil se být se mnou v kontaktu-marně. Nechtěla jsem. Víte co? Rok jsem v mudlovském světě vydržela, ale teď jdu pro tu dřevěnou věc schovanou ve skříni a odcházím. Tenhle svět není nic pro mě. Můj svět na mě čeká s otevřenou náručí. Přes to všechno zlé, co kouzla způsobila, je miluju. Někdy by se člověk neměl snažit zapomenout. Hm, nakonec tu řeč o zapomínání byla…
Touha je cesta i cíl…