Setmělo se. Venku zabouřilo a spustil se liják. Mraky v dálce tomu nasvědčovali už celý den. Popravdě řečeno se sedlák divil, že prší až nyní. Průtrž čekal už v odpoledních hodinách. Proto sehnal své dvě krávy z pastviny dříve. Ani se nenamáhal zalívat záhony plné voňavé zeleniny, které jinak už dva týdny vysušovalo slunce, s nímž mnoho lidí z vesničky bojovalo. Na květen to bylo obdivuhodné vedro.
Konečně dorazil k dubovým dveřím, otřepal se jako pes a vešel do domu.
Hned v kuchyni ho přivítala jeho mladá žena. Vlastně mlaďučká žena. Viole bylo sedmnáct. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, které nosila rozpuštěné a oči po matce. Celé modré a jiskrné. Postavy byla menší a trochu klučičí. Vzal si tu nejlepší, nejhezčí, nejhodnější a nejlaskavější žena, kterou kdy poznal.
Vlastně ani Matěj nepatřil mezi starší občany této vesničky zvané Derenha. S Violou se potkal ve svých šestnácti a byla to láska na první pohled. Celá vesnice si tenkrát všimla, že ten potulný mladík k ní chová vřelé sympatie, což se moc nelíbilo otci jeho milé. Stejně se nechal zlomit a svou jedinou dceru za něj provdal. Matěj se ale musel nejdříve naučit obhospodařit půdu, podojit krávy a celkově pracovat na statku. To bylo přání pana otce. A on ho splnil. Ze začátku to sice šlo velmi těžce, jelikož nebyl jen tak nějaký potulný mladík, ale jeden z rytířů z města Osamy. Jako bojovník byl pevně stavěný a vytrénovaný. Kudrnaté černé vlasy mu padaly do čela a někdy tak nechtě zakrývaly to nejkouzelnější. Jeho oči. Byly by úplně normálně modré, kdyby v tom levém neměl pruh fialové barvy.
Už ve svých čtrnácti si vybojoval první bitvu. Bitvu o Os. Ale prohráli a on po tomto hrůzném zážitku odešel z vojska. Samozřejmě potajnu. Jelikož byl od mala připravován jen k boji, těžko se nyní učil zacházet s rýčem a lopatou.
O jeho minulosti nevěděl nikdo, jen Viola. A ta mlčela, jak hrob. Po roce si ji mohl vzít a jako věno dostali tento malý statek a dvě krávy. Proto už ho můžeme nazvat sedlákem. A nyní v jeho plnoletosti se měl stát tátou.
Viola mu podala suchý ručník a otočila se zpět k plotně. Její bříško ji stále více dělilo od hrnce, čemuž se rád smál.
"Teda ten slejvák si dal načas. Čekal jsem ho dřív."
"Vím, už odpoledne si odvedl krávy." Usmála se a z trouby vytáhla ještě teplou buchtu a položila ji před něj na stůl. Vzala osušku, políbila svého hladového muže a šla mu nalít mléko.
V tom za humny udeřil blesk, lekla se a upustila hrnek. Matěj byl skokem u ní.
"Nic se neděje, jen jsem se lekla."Přiznala a chtěla střepy posbírat. Najednou zalapala po dechu a vytřeštila oči. Matějovi to hned došlo. Je to tady!
"Pojď, pomůžu ti do postele. A hned půjdu pro porodní bábu."
"Ne, venku je liják a blesky. Nikam nechoď, to je jen planý poplach. Nic se neděje. Opravdu."Violino ujišťování ale nepomohlo. Moc dobře viděl, jak těžce dýchá, jak se potí.
"Hned jsem zpátky, vydrž." Ujistil ji, oblékl kabát a utíkal pro pomoc.
Opravdu se vrátil asi po deseti minutách i s porodní bábou za sebou. Ta se na bledou Violu podívala, sundala si kožich a poručila Matěji, aby donesl lavor s horkou vodou a ručník. Uposlechl a utíkal její rozkaz vyplnit do kuchyně. Bába změřila rodičce tep a starostlivě se na ni podívala. Tak mladá a rodí o měsíc dříve, zrovna u této dívky by to nečekala. Snad to dopadne dobře. Pokřižovala se a jala se uklidňovat Violu.
Matěj, který splnil všechny prosby báby, nyní seděl netrpělivě u stolu a nervózně si hrál s rohem ubrusu. Z pokojíku nad ní se ozývalo tlumené vzlykání a občas konejšivý hlas staré ženy.
Bába dělala, co se dalo, ale dítě se narodilo mrtvé. Potichu ho zabalila do ručníku, poté co zjistila jeho pohlaví. Byl to chlapec. Viola po tomto otřesném zjištění, že porodila mrtvolku, hned usnula a ještě ji po tváři kanuly slzy. Žena vešla do kuchyně a Matěj vystartoval, jako na trní. Podíval se na malý uzlíček.
"Byl to chlapec." Oznámila suše bába.
Konečně Matěji došlo, že jeho syn je mrtvý. Těžce dopadl do židle a začal mlčky plakat.
"Měl byste ho aspoň pojmenovat, musím ho zavést do matriky."
"Jak je na to Viola?"Přehlédl její připomínku a zajímal se o stav své manželky.
"Spí."
Stařena ale neměla pravdu. Viola, i když zcela vyčerpána, seděla u okna a tiše se modlila. Proč se zrovna jí muselo stát tohle? Vzývala všechny bohy, které znala, aby se s ní slitovali, aby navrátili život malému chlapci. Jejímu prvnímu dítěti. Nakonec prosila i ohnivé mužíky ze sopky Gi, o kterých kdysi dávno slyšela a na které věřila. Spíše začala věřit, když se s jedním v lese potkala. Ale nic se nedělo. Déšť nadále hrál svou tesknou melodii na sklo okna. Proto se posadila zpět na postel, objala nohy rukama a zamyšleně koukala na podlahu.
Místnost ozářilo mdlé světlo a vedle Violy se objevil bájný ohnivý mužík ze sopky. Ta se lekla a couvla od něj do vzdálenosti, kterou uznala za bezpečnou.
Tento mužík měl asi padesát centimetrů, dlouhý ryšavý vous a holou hlavu. Kolem sebe vyzařoval červené světlo z malých plamínků, které mu tančily po celém těle, a na dívku se usmál, čímž odhalil své špičaté zoubky. Viola mu věnovala také zdvořilý, trochu rozpačitý úsměv. Obrátil k ní velké žluté oči a promluvil.
"Violo, ty si vzývala všechny bohy a mezi nimi sis vzpomněla i na nás. Proto mě sem poslali. Proč žádáš pomoc?"
Tázaná, když pochopila, že toto stvoření ji chce pomoci, vzdala se zábran a s pláčem pověděla, co se jí stalo. Malá postava tiše naslouchala.
"Tvé dítě bude živé, ale za svůj vymodlený život pro nás musí něco udělat, až bude potřeba. On to sám pozná, kdy nastal ten pravý čas."
V tu ránu zmizel stejně tajemně, jako se objevil.
O kousek dál se loučil Matěj s bábou a jako poděkování ji dal pár buchet. Žena si brala sebou i malého chlapce. Naráz se malý uzlíček pohnul a bába vyjekla leknutím. Dítě vytáhlo z hader malou ručku, na níž zazářil ohnivý kroužek, který postupně vyhasl a změnil se v tmavě rudou ozdobu.
Myslím že to chce dokončit,je to sice možná trochu pohádka ale ráda bych si to přečetla dokončené.